7.listopad 2011 11:19
Pražský rodák Rudy Linka je pozoruhodný tím, jak hraje na kytaru – ostatně v roce 1998 ho v anketě časopisu Down Beat Magazine zvolili jedním z deseti nejlepších jazzových kytaristů na světě. Ještě v jednom je ale tento padesátník výlučný: i když už čtvrtstoletí žije na 62. ulici v New Yorku, na chalupu jezdí celoročně do vesničky u Prachatic…
Kdyby tam jezdil relaxovat… Jenže už osmý rok, co vlastní rozlehlou usedlost na Šumavě, věnuje většinu času její rekonstrukci. „Jezdíme sem několikrát do roka, nejvíc času tu se ženou Solveig a dcerou Steffany strávíme přes léto. Ale práce je tady tolik, že na procházku do lesa, který máme pár kroků od domu, jsme se poprvé dostali až předloni,“ svěřuje se. Jeho zájmem přes léto není jen z ruiny zrozená chalupa, ale i pořádání Bohemia Jazz Festu – skvělého festivalu, kde se neplatí vstupné a který se každoročně koná v architektonických kulisách starobylých náměstí českých a moravských měst.
Toskánsko na dosah ruky
„Tu akci jsem si před šesti lety vymyslel taky pod vlivem nákupu chalupy, abychom měli ještě o důvod víc sem jezdit,“ prozrazuje světoběžník Rudy Linka. Už před mnoha lety ho fascinovaly i lákaly opuštěné domy a usedlosti v Toskánsku. Při průjezdech Itálií jich zahlédl bezpočet, jenže na bližší seznámení s nimi nebylo dost času.
Před osmi lety nahrával ve Vídni, kde se měl zdržet týden. Ve studiu ale došlo ke změnám a muzikantům se přinatrefily dva dny volna. „S bráchou jsme vyrazili na kola na Šumavu a tady mi to padlo do oka nejen cedulí ‚Na prodej’. Když jsme vešli dveřmi v rozpadající se zdi do dvora, svažité prostranství mezi budovami bylo totálně zarostlé kdoví čím. Domy na obou stranách vzbuzovaly v některých partiích dojem, že musí každou chvíli spadnout… Ale jinak to tady bylo úplně nádherný. Vypadalo to vážně jako v Toskánsku! Navíc jsem měl najednou pocit, že si to můžu dovolit,“ vzpomíná Rudy na takřka osudové chvíle, které rozhodly o jeho volnočasových aktivitách a programu na několik let dopředu.
Stavařský „mimoň“ má vizi
Rudy Linka emigroval v roce 1980 do Švédska, kde dostal díky svému talentu stipendium na prestižní Berklee College of Music v Bostonu, avšak o stavařině v době svého uhranutí šumavskou usedlostí nevěděl zhola nic. To mu ale nemohlo zkazit radost, když zjistil, že pozemek zahrnuje nejen torzo stodoly s přiléhající obytnou částí, ale také někdejší radnici se zvoničkou a s prostorem, kde se před nějakými dvěma staletími konaly tancovačky, a kde tedy hrála hudba… I tohle všechno spustilo muzikantův sen, vizi a odhodlání. Rudy sice bez ostychu přiznává, že je stavařský „mimoň“, ale nelze mu upřít mimořádnou schopnost: díky pozitivnímu založení na sebe zhusta nabaluje ty správné lidi.
„Vozit kolečka, nosit cihly, cokoliv natírat… Všechny takové ty pomocné práce už jsem tady dělal. A rád, i když se při tom bojím o ruce, a tak jsem si pořídil svářečské rukavice. Ale jinak na všechno potřebuju lidi a odborníky, bez nich neudělám nic,“ svěřuje se. Rudy rekonstrukci organizuje a řídí už roky z Prahy od maminky, případně přes oceán. „Hudba je hodně abstraktní věc, i když se třeba udělá cédéčko, ale tady mě fascinuje, že je to věc naprosto konkrétní. Prostě udělá se díra do stěny, vmontují se dveře a ze dne na den tam jsou. To je fantazie! Ale bez šikulů, jako je náš skoro soused a jakýsi správce naší nemovitosti, pan Jiří Flesar, bych byl ztracený. Najít ho chvíli trvalo, ale dnes, když tu nejsem a na domě se musí pracovat, má klíče a moji naprostou důvěru,“ prozrazuje. Fantasta potřebuje uzemnit
Zcestovalý kytarista a stavebník s vnímavou duší má ještě jednu schopnost, která ho předurčuje k rekonstruování historického objektu: má vkus a umí naslouchat duchu lokality i charakteru objektu.
„Při prvním setkání se mi moc líbila stodola, jenže byla celá nakloněná, její dvě stěny téměř padaly a držel je jediný trám. Byla by fantazie tohle zachovat, ale tak, aby se v domě dalo bydlet po celý rok a aby styl objektu nepůsobil rušivě mezi stromy a kopci kolem,“ nastiňuje Rudy jednu z počátečních fází rekonstrukce. „Takhle jsem uvedl do situace našeho statika Jiřího Ondřicha z Vimperku, který nám maluje všechny skici, pečlivě propočítává vše, co je zapotřebí, a radí mi, co je možné a jak a co už je fakt mimo.“
Například zrovna u stodoly, kterou bylo nutné z větší části dostavět, musel statik vymyslet, jak vyřešit strop, aby všechno drželo a na patře mohla být nejen dvojice rozložitých sedaček a těžký stolek z dubového dřeva, ale i vířivá vana pro dva, terasa… „Strop dnes drží železné traverzy obložené dřevem, protože většina trámů je falešných, nosný je vlastně jen jeden,“ zasvěcuje Rudy. A přestože s přístupem řemeslníků v našich luzích a hájích získal i hodně bizarní zkušenosti, na stavební firmu Petra Zimy z Vodňan nedá dopustit. „Poradí si s každým blbým nápadem, který na ně vytáhnu, dělat s nimi je skvělá zkušenost i radost. Na rozdíl od řady jiných, kteří mi připadají spíš jako nepovedení dealeři nebo hochštapleři,“ říká Rudy. A z rukávu sype historky, které v Čechách žijícího stavitele nepřekvapí, zatímco Newyorčan je z nich v úžasu: „Přivedl jsem kamnáře k těmhle krásným kamnům s tím, že potřebují renovaci. Spustil cosi o tom, že tyhle kamna dům nevytopí a že investice do opravy je nesmysl, když mi sem může dát nový, mnohem výhřevnější za skoro ty samý peníze. Jenže když je něco opravdový, proč bych to měnil za něco, co je falešný?“
S opravou nepřehlédnutelných kamen si nakonec poradil jiný šikula, 75letý pán, který se nadchnul pro původní keramiku a drobné opravy udělal natolik citlivě, že vyměnit bylo zapotřebí jen dvířka.
Ale protože obytná část usedlosti je opravdu rozlehlá a členitá – vedle přízemí a patra má obytnou i půdu – Rudy ji dovybavil tepelným čerpadlem MasterTherm. Představuje nám ho skoro stejně pyšně jako ta kachlová kamna nebo přihrádky na starosvětské talíře nad dřezem v kuchyni. „Ty přihrádky jsou moje vlastní práce!“
Mimochodem – Rudy má na chalupě ještě dvoje krásná starostovská, tzv. americká kamna, ale i ta potřebují generálku. „Nejsem na žádný symboly, ale stejně nás už zahřály, když jsme je tu objevili, protože jsme v nich viděli něco jako kynutí shůry, že právě tady jsme na tom správným místě v Evropě…“
Vyhnanství s okatou slepičí favoritkou
Pro kytaristu, který na Manhattanu obývá byt s cca 70 m2 plochy, je šumavské zátiší výzvou i splněním snu v jednom. „Buduju si tady prostor, kde můžu mít všechny věci, ke kterým mám vztah, ale v New Yorku na ně nemám místo, ať jsou to knížky, desky, sošky kytaristů z bazarů a vetešnictví a jiný relikvie,“ vysvětluje s nadšením a upozorňuje na svoji libůstku, kterou s ním však žena ani dcera nesdílí – bronzovou sochu slepice s pěticí kuřat, jež mají oči stylizované tak, jako by je stvořil Picasso. Právě tohle Rudyho fascinuje, zatímco obě ženy jeho života, ale i řada známých, na něj neustále dotírají s údivem „Proboha, proč zrovna tohle…?!“ „Opravdové umění musí vyvolat emoce,“ vysvětluje Rudy, když stojí u slepice. „Fakt je, že tahle slepice vyvolává jen ty negativní. Ani tady není v bezpečí, protože když jde kolem ní Solveig, tak utrousí: ‚Proč ta slepice musí být zrovna tady…?!“ poznamená se spikleneckým úsměvem muzikant s tím, že když na chalupě osiří, tak je tu vlastně jako ve vyhnanství se slepicí.
Ani ze zabydlování a zařizování velkorysé obytné plochy, jakou dosud ještě nikdy neobýval, nemá Rudy těžkou hlavu. S nákupem věcí je oproti rychlosti postupu rekonstrukce stále o něco napřed… „Chalupu jsme si pořídili v březnu, ale už v dubnu jsem na Floridě divoce nakupoval. Žije tam spousta důchodců a když někdo umře, veškeré zařízení domu jde obvykle do aukce. Napíšete cifru, kterou jste ochotni zaplatit, a máte jedinou podmínku: koupit musíte naprosto vše,“ líčí Rudy a jako skvělý vypravěč nabírá obrátky: „Jedu zrovna okolo a říkám si: skříně, pohovky, stůl, kola… všechno se to bude na Šumavě hodit. Napíšu tedy příslušnou cifru, hodím epizodu za hlavu a jedu dál. Za měsíc jsem na turné, najednou volá Solveig a říká: ‚Mám pro tebe dvě zprávy, dobrou a špatnou. První je, že jsi vyhrál tu aukci na Floridě. Druhá, že máš týden na to, abys tam všechno vyklidil…‘ Jenže v tu chvíli jsem byl na třítýdenním turné v Evropě! Takže jsme museli najmout firmu, která všechno naložila do kamionu a odvezla do skladu v New Jersey. Tam to čekalo, až se vrátím, abych mohl zorganizovat přistavení kontejneru. Přeložilo se to do něj – při té příležitosti jsem vlastně poprvé viděl, co všechno výhra v aukci zahrnuje – a odplavalo to do Čech. Za normálních okolností by šlo o nesmírně výhodný nákup. Jenže jen tím několikatýdenním skladováním jste rázem v minusu,“ říká muzikant. Za dobu svého taky chalupaření se však už bezpočtukrát přesvědčil o tom, že srdeční záležitosti neradno převádět do účetních položek „má dáti – dal“.
Autor: Rostislav Zeman, redaktor Marianne Bydlení
