Dýšina je mé nejmilejší sportovní golfové hřiště v Čechách. Jediné hřiště, které mi nedovolí při hře lenošit, ani na chvíli si nemohu pohovět a udržuje mě v napětí, zvyšuje mi tep a přesvědčuje mě, že jsem stále ještě mladý a že to dám. A je jedno, jestli je to jamka 1 nebo 11, miluji ten souboj. Až teprve na konci velká rozloha jamek 17 a 18 umožňuje trochu velkorysosti a čím delší rána, tím lepší a už se člověk může těšit do klubovny, protože si to bohatě zasloužil, protože předtím prošel nelítostným soubojem s rafinovaností a úskoky tohohle chytrého hřiště.
Jediný okamžik úlevy během hry je stánek s občerstvením u greenu č. 8, kde se podává místní specialita – chléb se škvarkovou pomazánkou – ZDARMA. Po všechny ty roky. Ale hřiště má ještě jednu specialitu. Cikánské sběrače míčů, kteří bydlí v domku u jamky č. 17. Díky četným roklím podél fairwayí mají dospělí i děti o práci postaráno a mohou stále hledat a hledat ztracené míče. Dokonce mají na sobě reflexní vesty a fungují naprosto stejně jako sběrači kdekoli jinde na světě. Míče umyjí, vytřídí podle značek a na vhodném místě je nabídnou hráčům ke koupi. Ceny mírné, kvalita dobrá, protože je z čeho vybírat. Dokonce jsou tihle místní sběrači marketingově vyzrálí. Takhle jednou jsem vybíral z jejich nabídky hraných míčů a neomylně jsem mezi nimi identifikoval svůj míč, který jsem tam ztratil asi před měsícem. „Ty brďo, ten je můj!“, povídám. A ten bodrý Rom bez váhání odpověděl: „Fakt tvůj? Tak za půlku, jasná sleva.“
Jak takové špičkové hřiště vznikalo?
Začalo se stavět v březnu roku 2003 a za sedm měsíců bylo postaveno, a to včetně závlahového systému s čerpací stanicí v Ejpovickém jezeře. V polovině října téhož roku bylo ukončeno osetí všech 18 drah. Během výstavby hřiště byly postaveny tři mosty a dva rybníky. Pod hřištěm, které leží na výměře zhruba 73 hektarů, vede 43 km inženýrských sítí, tj. závlahového a drenážního potrubí, přípojek na tlakovou kanalizaci a rozvodů elektrické energie. Při stavbě bylo přesunuto a navezeno 750.000 tun zeminy. Jen pro ilustraci. Lupek ze Zbůchu se do Golf Parku Plzeň vozil zhruba jeden měsíc. Denně sem s materiálem přijelo na 200 plně naložených nákladních souprav! Jezdily od 6 hod. ráno do 22 hod. večer. Nejvíce materiálu bylo potřeba na jamkách č. 2 až 5 v údolí řeky Klabavy. Ty se totiž kvůli hrozbě případných povodní zvedaly o 1,5 m, jejich greeny dokonce až o 2 m nad úroveň původního terénu. Další desetitisíce tun materiálu padly do hlubokých strží, které vedly napříč dnešními jamkami č. 9 a 14.
První studii golfového hřiště zpracovala německá firma Sommerfeld AG, prováděcí projekt dodal golfový architekt Christopher Staedler. Plzeňská firma SUPTel měla na starosti veškeré inženýrské práce a povolovací řízení, dále provedla kompletní přípravné práce, odlesnění, vybudovala inženýrské sítě včetně závlahového a drenážního systému a čerpací stanice a postavila mosty. Firma Sommerfeld AG provedla finální zemní práce, vytvarování všech drah včetně bunkerů, založení greenů a odpališť. Od jara do podzimu roku 2003 na stavbě hřiště pracovalo asi 30 lidí.
No, není to v podstatě zázrak? Pro mě ano.
Autor: Leoš Kopecký
