20.květen 2011 14:09
Madagaskar je fascinující pro každého – malé děti díky stejnojmennému filmu ví, že je to království lemurů, kteří se vždy postarají o nebohá zvířátka z New Yorku, pro přírodovědce je to ráj na zemi, kde se lovci motýlů, entomologové a sběratelé orchidejí často dostávají do extáze, ale kde na druhou stranu ochránci pláčou nad pomalu mizející přírodou. Jaký tedy Madagaskar opravdu je a čemu vděčí za svůj unikátní ekosystém?
Ještě před 150 miliony let byl Madagaskar součástí Gondwany, jednoho ze dvou superkontinentů, a asi před 130 miliony let se od něho oddělil ostrovní subkontinent Indiagaskar, tvořený dnešním Madagaskarem a Indií, a začal se vzdalovat od Afriky. Jeho západní část – Madagaskar – zůstala osamocena v Indickém oceánu přibližně 500 km východně od Afriky, zatímco zbytek pokračoval v driftování na severovýchod, kde indický subkontinent narazil do eurasijské desky, a bylo zformováno himálajské pohoří. To už je ovšem jiná historie…
Díky své izolaci, trvající více než 85 milionů let, je Madagaskar nejen nejstarším ostrovem na Zemi, nýbrž se také může chlubit unikátním ekosystémem, kde je z přibližně 12 000 druhů vyšších rostlin 70–80 % endemických. Najdeme zde například přes 1000 druhů orchidejí, 350 druhů žab či 370 druhů plazů, a tato čísla nejsou zdaleka konečná. Madagaskar připomíná jen částečně popsanou tlustou knihu, kde dochází neustále k objevování nových druhů. Zároveň však bylo mnoho stránek z této „knihy“ nenávratně vytrháno. Kdysi tady například dusal „sloní pták“ – Aepyornis maximus, který byl se svou hmotností 500 kg nejtěžším ptákem této planety. Ještě dnes lze na jihu ostrova najít jeho obří vejce – jedno vydá obsahově za 150 vajec slepičích a občas je vidět v hotelích jako dekorace. Aby nám tento ráj na Zemi nezmizel navždy, zakládají se na Madagaskaru národní parky a realizují se zde mezinárodní projekty na záchranu místního unikátního ekosystému.
Co je tedy symbolem ostrova? Jsou to bezpochyby lemuři, chameleoni a baobaby.
Lemures, duchové zemřelých, obyvatelé bájné Lemurie, tak byli popisováni starověkými latiníky, kteří byli jejich uhrančivým pohledem fascinováni při svých cestách do Indie. Uvedené pojmenování již těmto roztomilým zvířátkům zůstalo. V současnosti žije na ostrově asi 60 druhů lemurů, od nejmenšího lemura maki, který je s hmotností pouhých 30 g nejmenším primátem vůbec, až po lemura indri, který je s 10 kg největší. Lemuři se řadí do podřádu poloopic a jejich vláda nad ostrovem trvá už 35 milionů let. Jinde je pochopitelně nenajdete…
Dalším nepřehlédnutelným reprezentantem ostrova jsou prapodivné baňaté stromy baobaby. Z celkových osmi druhů na světě jich pět roste právě na Madagaskaru, a to včetně majestátního baobabu Adansonie grandidieri, dorůstajícího do výšky až 30 m a průměru přes 7,5 m. Není divu, že kmen tohoto stromu často sloužil prostým vesničanům jako příbytek.
Madagaskar je také domovem 70 druhů chameleonů. Žije jich zde na 70 druhů. Spatřit zde lze jak vůbec nejmenšího, třícentimetrového chameleonka nejmenšího, tak i největšího chameleona obřího a chameleona Parsonova, kteří dosahují délky téměř 70 cm.
Nejen unikátní příroda, ale i lid malgašský je neméně zajímavý a svérázný, tak jako celý ostrov. Místní považují za velkou urážku, mluví-li se o nich jako o Afričanech, neboť první lidé se dostali na Madagaskar před 2000 lety z Indonésie a Malajsie, protože díky příznivým mořským proudům a větrům bylo snadnější překonat mnoho tisíc kilometrů než urazit vzdálenost 500 km do Afriky, kde silné proudy v Mosambickém průlivu bránily kolonizaci Madagaskaru. Celá historie Madagaskaru je založena na mísení různých navzájem zcela odlišných kultur – asijské, evropské, arabské a africké. Malgaši samotní se dělí do 18 etnik a zejména u obyvatel centrálních náhorních plošin, jako jsou Meridové, je indonéský vliv více než patrný. Svědčí o tom nejen jejich vzhled, ale i způsob pěstování rýže či obdělávání půdy. Také místní folklór obsahuje stejné prvky.
Madagaskar byl znám starým mořeplavcům, neboť byl křižovatkou obchodu mezi Východem a Západem. Využíval přitom své strategické polohy při cestě do Indie. Nicméně prvním Evropanem, který zakotvil u břehů Madagaskaru, byl kolem roku 1500 portugalský dobrodruh Diego Días. Portugalci se však na ostrově neusadili natrvalo, protože si za svoji základnu vybrali nedaleký Mosambik. Ani Angličané a Francouzi s kolonizací dlouho nemohli uspět díky tuhému odporu místního obyvatelstva. V 18. století zde rostla moc království Meridů, kteří si po vzoru Inků pod vedením krále Andrianampoinimerina (a to je již zkrácená verze jména!) podmanili ostatní kmeny.
Madagaskar byl též základnou pirátů, kteří na severovýchodě ustanovili i jakési království, kterému na krátkou chvíli vládl slovenský dobrodruh gróf Beňovský. Od začátku 19. století začal sílit vliv Evropanů díky panovníku Radamovi I., který se zhlédl v Evropě, ba dokonce se šatil podle evropské módy a udržoval úzké vztahy s Brity, ale po jeho smrti byla na trůn dosazena jeho manželka Ranavalona I., která měla na věci úplně odlišný názor a nechala velšské misionáře shodit v Taně ze skály do propasti. Cizince vyhostila a snažila se o zachování malgašské identity. Po její smrti nastoupil na trůn Radama II., který podporoval francouzský vliv, a od roku 1896 byl Madagaskar francouzskou kolonií. Nezávislost získal v roce 1960, ale francouzský vliv je zde i dnes stále patrný. Návštěvník vládnoucí toliko angličtinou si tam moc nepopovídá, všichni kromě malgaštiny mluví francouzsky, byť ve školách nosí děti jakési uniformy, což ovšem bývají dosti často jen různě barevné pracovní pláště, možná jako vzpomínka na působení anglických misionářů. Jen tak na okraj, jediný pivovar na Madagaskaru vaří vcelku dobré pivo značky THB – Three Horses Beer. Nikdo z místních neumí jeho název ani pořádně vyslovit, a nebýt loga se třemi koňskými hlavami, netušili by, že pijí Tři hřebečky.
Malgaši a jejich obyčeje, rituály a zvyky jsou neméně fascinující, stejně jako místní fauna a flóra. Malgašská společnost je spirituální a denní život je určován komplikovaným systémem různých zákazů, pověr, tabu a nařízení. Všechny kmeny věří v Razanu, duševní sílu zemřelých předků, kteří i po smrti dohlíží na život svých příbuzných. Také pohřební zvyky bývají často prapodivné, mnohdy je pohřeb spojen s bujarým veselím, aby umrlec odešel z tohoto světa veselý a s dobrou náladou, neboť smrtí nic nekončí, mění se jen forma bytí. Na jihu v Antandroy muži s rakví tančí, leckdy s ní utíkají do moře, aby se nebožtík naposledy vykoupal. Na jihovýchodě v Antisace se mrtvola ukládá do vyzdobené chýše, kde všechny ženy na povel začnou plakat a truchlit a na další signál tančí, zatímco muži jsou shromážděni jinde a po jednom vcházejí do chýše s nebožtíkem a olepují jeho tělo mincemi. Děti celou noc tančí za zvuku bubnů a ráno dospělí odnesou nebožtíka do lesa, kde ho pohřbí. Poněkud nechutný obyčej mají členové kmene Sakalava. Pokud zemře někdo opravdu významný, jeho tělo nechají na slunci, dokud se nezačne rozkládat, a příbuzní poté pijí tyto „tekuté“ tkáně, neboť věří, že na ně přejde část kvalit zemřelého. Pohřbem však loučení s mrtvým nekončí. Nejznámějším obřadem je famadihana – převlékání nebožtíků. Tento obřad, který praktikují kmeny Merida a Betsileo, se odehrává v chladném období, nejčastěji v červenci a srpnu. Zhruba po sedmi letech jsou ostatky mrtvého vyzvednuty, očištěny a pro nebožtíka je uspořádána velkolepá slavnost, kde se hoduje, tančí s nebožtíkem a zpívá. Ten sedí na čestném místě a příbuzní mu vyprávějí novinky, které se udály během jeho odpočinku v rakvi, poté je nebožtík přebalen a uložen k dalšímu odpočinku.
Dalším fenoménem určujícím každodenní bytí je fady, systém různých tabu a omezení, platících nejenom pro jednotlivé kmeny a oblasti, ale i pro členy rodiny. Fady jsou jakési magické, božské zákony, které není radno překračovat.Fady je dávat někomu vejce přímo do ruky; vejce se musí předtím položit na zem. Sociální fady zakazují například zpívat u jídla nebo mluvit u určitého stromu. Také narození dvojčat bylo dříve považováno za fady a jedno z dvojčat muselo být usmrceno. Nicméně tento obyčej je již postaven mimo zákon. Existují také fady časové, kdy různé činnosti musí být vykonávány v určitý čas, například úterý a čtvrtek jsou pro práci nevhodné, středa naopak je vhodná pro pohřby, sobota pro svatby.
Jak na Madagaskar a co tam?
Této krásné, avšak velmi chudé zemi lze pomoci nejsnáze tak, že se tam vypravíte, a tím podpoříte místní lid. Je třeba brát s rezervou doporučení mezinárodních institucí, které Madagaskar kvalifikují jako rizikovou oblast. Jak Malgaši s hořkostí říkají, všechny revoluce a převraty se odehrávají v Taně v okolí prezidentského paláce a trvají zpravidla jen několik dní, venkovan se o nich mnohdy ani nedoví.
Madagaskar, čtvrtý největší ostrov na světě, nelze poznat celý během několika týdnů, na severu chybí infrastruktura, takže na poznání celého ostrova je třeba si vyhradit několik měsíců. Nemáte-li tolik času, je dobrou variantou vydat se na jih z hlavního města Tananarive (Tany) a do Toliary k Mosambickému průlivu, kde uvidíte vše, co je pro Madagaskar typické. Určitě neopomeňte před cestou jih navštívit národní park Perinet, ležící na východ od Tany, neboť jen zde žije největší ze všech lemurů, zpívající lemur indri, který nemá ocas a podobá se koale. Jeho zpěv, který je něco mezi zpěvem velryb a zvukem policejní sirény, určitě stojí za to si vyslechnout, zvlášť když vám indri začne prozpěvovat již od kuropění. Pohříchu již těchto lemurů mnoho nezbývá, jejich počet se odhaduje na posledních 200–300 jedinců. V deštném pralese národního parku Ranomafana jsou k vidění nesčetné druhy orchidejí, cykasů a také komický žirafí brouk.
Čas se zastavil v národním parku Isalo, unikátním masivu jurských pískovců starých 60 milionů let, jejichž pás se táhne od severu k jihu v délce 150 km a na šířku měří až 25 km. Podobné útvary jsou na světě k vidění pouze v Patagonii a Austrálii. Místní dech beroucí skalní scenerie jsou vyšperkovány mnoha druhy pachypodií. Věru prazvláštní místo.
A na závěr cesty na jih je poutník odměněn nejen osvěžením v teplých vlnách Indického oceánu, ale také návštěvou Trnité buše, unikátního ekosystému, který je tvořen z 90 % místními endemity, a domova „chobotnicovitých“ stromů didierie madagaskarské a baobabů, kde „sloní nohy“ – pachypodia – dorůstají výšky až 12 m. Je to krajina tak trochu surrealistická, Salvator Dalí by nad ní zaplesal.
Existuje mnoho lákavých, k turistově potěše vyšperkovaných destinací, ale Madagaskar zkrátka umí chytnout za srdce – jak mi řekl jeden velmi zcestovalý muž, který má rád na cestách pohodlí: „Víš, všude je to krásné, ale na Madagaskaru, tam se žije, tam je to všechno opravdové.“
Text a foto: Pavel Joneš
Autor: Redakce REAL-CITY
